indonesie je velka, cista, spinava, prelidnena i neobydlena. je taky stresujici i uklidnujici, mraziva a horka, stereotypni a prekvapujici... v tomhle bych jeste chvili mohl pokracovat, ale myslim, ze o to nikdo rozhodne nema zajem :) proste je to - podobne jako vetsina asie - zeme velkych rozdilu.
cestovani po indonesii je hodne narocny. coz pisu po projeti ciny a kambodzi, ktery s jistotou nasledujou v pomyslnym zebricku obtiznosti. nase cile byly velkolepy, ale az na miste clovek pochopi, ze ho budou stat fyzicky a predevsim mentalni zdravi. po pristani v jakarte jsme se na letisti ohrali (nebo spis zchladili) vic nez pul dne a rovnou jsme to vzali do denpasaru na bali, coz je jen kousek od australsky turisticky modly jmenem kuta. ano, to je to misto, kde nekdo vyhodil v roce 2002 do vzduchu par hotelu s turistama... a pozor... jen po prvni hodine jsem s temi teroristy hluboce soucitil. pokud jsme khao san road v thajsku snad nekdy nazvali cooool mistem pro cooool lidi a megacooool party, tak kuta je neco podobnyho, jen s tricetinasobnou davkou cooool spiritu.
ve zkratce, kuta byl nejvetsi hnus, kterej jsme na cestach potkali. ulice protkany coool barama, nacpany coool australskyma prasatama, ktery se tam nechovaj jako doma, protoze u nich doma by je za takovy chovani hodili za mrize a nechali umrit hladem a zizni. je zajimavy, ze to pisu s odstupem skoro tri mesicu, ale porad mi vzpominka na kutu vyvolava velmi silny emoce. inu do kuty, pratele, nejezdete.
odtud jsme se zoufalosti skrabatenym celem doslova utikali mistnim autobusem pres hory smerem na sever. ale uz po par kilometrech jsme se uplne uklidnili, protoze nasledovalo zjisteni, ze bali neni vubec smradlava a predrazena dira (ceny mimo kutu jsou priblizne polovicni) plna turistu, ale neobjevenej raj vysivanej ryzovyma polickama a cajovou a kavovou plantazi. v dalsich dnech jsme projizdeli severni pobrezi, objevovali kulinarsky skvosty a delfini zatoky. odpocinku na plazi jsme opet moc nedali, protoze cas kvapi a kdyz cas kvapi, tak rozhodne neni cas na nejaky barbarsky valeni nebo snad odpocivani. te snad jasny.
nekolik cestovatelskych realii z indonesie. aneb na co se pripravit.
indonesie je mekka kuraku a pochazi odtud podstatna cast svetovy produkce cigaret. cena je tedy prizniva a diky nulovy informovanosti tam kouri nadpolovicni vetsina obyvatel. bez ohledu na vek; desetilety deti po ceste ze skoly vytahnou v autobuse krabku a jedou... ano, koureni vsude vcetne dopravnich prostredku je na dennim poradku. takze z 12hodinovy cesty temer rozpadlym autobusem (za tu dobu urazi tak 300 kilometru po silnici, ktera vypada jako rozorana polni cesta) se razem stava dvojnasobny peklo. zvlast, pokud nejdou otevrit okna. krome toho jsou nektery casti indonesie jedny z nejhusteji osidlenych casti planety. zatimco v cesku je hustota zalidneni kolem 70 lidi na kilometr ctverecni, na jave je to 2070 (clovek si v kuse mysli, ze jede mestem. coz je tak tochu divny, kdyz z centra vyjizdel pred pul dnem. ;) stejne tak se vsichni tyhle lidi musi nejak uzivit, coz vytvari zcela novy profese... a at nezustaneme daleko od tematu, mame tady kapely, ktery pristoupi do autobusu a nejakej ten kus cesty hrajou pul metru od vasi hlavy ty nejvetsi slagry indonesky lidovy hitparady (za 12 hodin cesty se techhle umelcu vystridalo treba i 20) a prodavaci, ktery s vytrvalosti hovnivala valiciho svoji kulicku lesem prochazeji autobus na zastavkach a vnucuji ty stejny arasidkovy placky, ktery nabizelo uz deset kolegu pred nimi. proste jizda mistni dopravou je nezapomenutelna a kdo si ji nezazil, nebyl v indonesii.
ale vratme se na bali, odkud nasedame na trajekt na javu za bratru 15 korun a na jave sedame do autobusu, aby nas hodil do mesta probolinggo a tam po prespani vyrazime do "base campu" k cinnym sopkam bromo a semeru. to zni jednoduse, protoze je to jen nejakych dvacet kilometru, ale pravdou je, ze autobus je vlastne dodavka pro cca patnact lidi a tech dvacet kilometru jede pres dve hodiny. problem je, ze dodavka vyrazi, az kdyz je plna. nase vstavani ve slibnych sedm hodin slo tak nejak vnivec a odjezd se konal nekdy kolem pul druhy odpoledne. nahore jsou dve moznosti, budto vyuzit jednoho z dvou "hotelu", ktery jsou samozrejme extremne predrazeny, nebo spat u nekoho doma. coz se jevi jako dobra a levna alternativa a s kvalitou ubytovani clovek v tu chvili samozrejme nepocita. to, ze nase naprosto nejhnusnejsi ubytovani bude zrovna na bromu, jsme ale predem netusili. dira v podlaze a lavor napustenej vodou misto koupelny a pokoj 2x2 metry s necim, cemu by se v sestnactym stoleti mozna rikalo postel. nam to ale nevadi, zejo. my nejsme turisti.
hned druhej den vyrazime v pul treti rano na vyslap za vychodem slunce s vyhledem na bromo. s nami jde i francouzskej par z vedlejsiho pokoje a po pul hodine zaciname stoupat po neproslapany cesticce se sklonem kolem 45 stupnu a diky absenci jedny baterky ja nevidim vubec na cestu a kazdej druhej krok zakopavam a narazim do veci, ktery jsou pro me nachystany ve tme. po dvou hodinach vystupu zjistujeme, ze jsme na spatnym kopci a po ceste na kopec spravnej potkavame skupinku anglicanu, ktery jsou od bahna az po usi, sviti si mobilama a misto outdoor obleceni (kterym jsme my vyzbrojeny) maji saticky, uply dziny, kozeny bundicky a jsou proste pripraveny do divociny jako spravny anglicani :)
a v tu chvili vidime dole pod nami silnici, po ktery stoupa asi milion svetlusek, ktery se meni ve svetylka a nasledne v terenni auta plny rusaku, francouzu a proste cool turistu, ktery ve finale dorazi na view point ve stejnej cas jako my, jen jsou o poznani cistejsi, vonavejsi. proste cool a nikdo z nich si naslednej vychod slunce nezaslouzi...
po vychodu slunce nas particka typku ze surabaya city pohostila domacim vinem a zbytek dne nas vzali mezi sebe a vozili na skutrech kolem broma v sopecnym udoli. byli jsme koneckoncu prvni "neindonesane", ktery kdy potkali a pro nas vsechny to byl skvelej zazitek. po bromu jsme projeli jeste nejaky chramy jako borobudur a jiny nutnosti, ktery spis prinasi odskrtnuti mista na seznamu "must see", nez nase poteseni. jsme holt barbari a pobyt mezi mistnima na ulici je pro nas daleko prinosnejsi. vzali jsme to pres yogyakartu do jakarty a odtud opet vzduchem do padangu na sumatru. vetsi mesta v indonesii nestoji za nic, proto se v nich snazime zdrzovat jen v nejvetsi nutnosti. cloveka by nenapadlo, jak strasna nuda je treba v jakarte, ktera ma s aglomeraci 18 milionu lidi... jednoduse ne vzdy je vic prouzku vic adidas.
prvnim cilem na sumatre byla vesnice bukit lawang, ktera lezi na rece bahorok a je obklopena destnym pralesem aka dzungli. je to vubec nejvetsi rezervace sumaterskych orangutanu, a kdyz ma clovek naladu i na delsi chozeni (vyprava na deset dni), muze videt i sumaterskyho tygra. pod pojmem rezervace si nepredstavujte nic nez volnou prirodu. s tim rozdilem, ze cast orangutanu je polodivoka - propustena ze zajeti. rodinky v tyhle oblasti si totiz v minulych desetiletich oblibily orangutana jako "pet animal", coz ve vetsine pripadu znamenalo zabiti matky, ktera by se jinak potomka nevzdala. vlada ale nekdy pred 20lety rekla "ne" a s pomoci nekolika svycarskych studentu vybudovala program, jehoz pomoci vraci orangutany zpet do volny prirody.
v dzungli jsme potkali asi ctyri druhy opic, hodnekrat jsme se probehli (jedina obrana pred blizicim se orangutanem), vykoupali jsme se v rece a vypadli smerem k padangu, tedy na jih. za vypichnuti stoji hlavne mesto bukittinggi a jeho blizky okoli, kde jsme nalezli oazu klidu a miru a mohli si konecne odpocinout pred odjezdem zpatky do malajsie a do evropy. bukittinggi je malebny mestecko v horach a tak se tam teplota jen zridka prehoupne pres 25 stupnu. lezi v oblasti se silnou tektonickou aktivitou a v prumeru jednou dvakrat do mesice se to tam lehce zatrese. obcas teda vic a zboura to par budov, par lidi prijde o zivot... ale tak to tam proste chodi a domorodci jsou s tim smireny. jeden den jsme si udelali vylet na skutru k lake maninjau, coz bylo to nejvic nejkrasnejsi misto pod sluncem a rozhodne se tam chystame vratit. okolo jezera je nekolik vesnic, z nichz jich par pri nedavnych otresech doslova zmizelo z povrchu zemskyho. z kopcu se pri zemetreseni par mesicu zpatky sesuly tuny pudy a vysledek muzete videt na fotkach. po ceste jsme potkavali lidi odklizejici tu spoust, ktery sice prisli o strechu nad hlavou nebo o rodinu, ale presto se na nas usmivali a byli strasne prijemny. vlastne jako v cely indonesii.
nase louceni probihalo velkolepe. posledni noc, kterou jsme travili uz v padangu na letisti, je pro nas taky nezapomenutelna. letiste se totiz na noc zavira a hlidaci objektu jsou narozdil od ostatnich indonesanu pripitomely hovada. to tak ve zkratce :)
druhej den jsme se letos uz poctvrty ocitli na letisti v kuala lumpur, den stravili v centru pripravami na "moderni" spolecnost, odvsivovanim a seskrabovanim nanosu spiny. prespali jsme v byte nasi kamaradky, rano se vydali zpatky na letiste a o par hodin pozdeji vystoupili v londyne, kde jsme jeste asi tyden zustali a uzivali si anglickyho leta (ktery zda se bude letos nase treti leto v kuse), nakupu a chlastani v parcich u moji maly sestricky doma.
a jak by rekl forrest gump... a to je asi tak vsechno.
takhle se bydli na cestach v asii
opet prvni setkani s belochama. anetka byla na roztrhani...
