pohadka na dobrou noc

mile deti, dnesni pribeh bude delsi nez obvykle. jeho uplny zacatek se datuje nekdy k roku 1968, kdy se tatovi a mamince pattonovym narodil maly mike. v te dobe jeste netusili, ze se jednou stane hudebnim geniem. v roce 1987 - kdyz uz byl dospely - se pridal ke skupine faith no more, ktera ke konci druheho tisicileti verte neverte utvarela hudebni dejiny nasi planety. je to jedna z mala rockovych legend, ktera se nestala svou vlastni karikaturou. kdyz tahle kapela v roce 1998 ohlasila rozpad a ja jsem ji do te doby, deti, nestihl videt na vlastni oci, prisahal jsem, ze pokud bude jeste nekdy sance je videt "live", obetuju cokoliv, abych byl pri tom.

a protoze minulej rok fnm ohlasili svetovy turne, byl jsem z toho, deti, uplne v prdeli. zvlast kdyz jsem nasledne zjistil, ze budou v cechach presne tyden po tom, co vyrazim na cesty. musel jsem to proste stihnout na zelandu.

vzhledem k tomu, ze zacatkem tydne muj zustatek na uctu vykazoval neco pres 50 dolaru (coz byla polovina oficialni ceny vstupnyho), a misto konani bylo skoro 500 km vzdaleny, musel jsem prepnout system do punkovyho rezimu, jit na stopa a listek resit az na miste. vyrazil jsem v 11 rano a pomoci pouhych 3 stopu jsem se teleportoval na cilovy misto behem 8,5 hodiny presne ve chvili, kdy si mike vcesaval v satnach pomadu do vlasu. velkej dik tedy patri typkovi od spravy silnic, dvema holkam z nemecka, ktery si kvuli mne zajely 50 km, i lesbickam z nemecka a holandska, ktery me dovezly primo pred arenu. dekuju taky za cokolady, susenky a jine pamlsky, ktery mi hazely do nakladovyho prostoru, kde jsem se schovaval pred policii. u westpac areny jsem stylove vytahnul cedulku "I NEED A TICKET" a v peti minutach koupil listek za svych 50 dolaru...

koncert nejde popsat slovy. vzajemny souzneni mezi publikem a celou kapelu me chvilema dojimalo k slzam, ktery zase zpatky zatlacovaly tlakovy vlny vznikajici v pattonove mikrofonu. jeste nikdy se mi nestalo, ze by skladby pri koncertu prekonavaly dokonalosti puvodni album o nekolik trid. ted mluvim o dokonalosti, kterou je tezky si predstavit, protoze to je dokonalost nejdokonalejsi dokonalosti a to jeste radne poladena. mike behem poslednich deseti let prebrousil svuj hlas a prechody z metalovyho chrochtani do opernich vsuvek dava s takovou prirozenosti, jako by to ani jinak byt nemohlo.

z koncertu jsem odchazel jako omamenej a s obcasnym napodobovanim majkova dabelskyho smichu jsem vyrazil na stopa zpatky z christchurche do nelsonu. problem byl jednak v tom, ze z areny k mistu, kde se dalo stopovat, to je 50 kilometru a dvak byla pulnoc. po deseti kilometrech jsem potkal dva typky, ktery me nejdri pozvali k nim domu a pak babicce ukradli auto a odvezli me 40 kilometru za mesto... kde jsem po 4 hodinach (v absolutnich cislech urcite pres 500 drepu a stejnej pocet kliku... v tricku a sustakovce mi byla proste trosicku ziminka. krome toho jsem si procvicil zaklady samomluvy, kterou jsem zrejme dotahnul do dokonalosti. diskuzi tri osob s vyustenim v hadku hadam moc lidi nezvladne) stopnul muj prvni kamion v zivote a svezl se pres 300 kilometru do blenheimu. behem zbytku cesty jsem prozil nekolik zivotnich osudu. stridave napriklad s mistrni zelandu v motokrosu (jeji biceps me uvrhnul v hlubokou depresi) nebo s panem, kterej mi po chvilce konverzace s usmevem oznamil, ze ma rakovinu a zbyva mu par mesicu zivota. obema jsem podekoval, ale trochu s jinym pocitem v zaludku (ano, pan mel paradoxne rakovinu traviciho traktu) a v rekordnim case 12,5 hodiny jsem dorazil zpatky k nasemu stanovisti u reky.

-----------------------

kdo docetl az sem, ma muj obdiv.
pro ostatni obrazky .)