v cine jedi osly

nekomu by se mohlo zdat, ze 9 dni v cine je docela malo. podle mych vypoctu je to jako stravit 2 hodiny v cesky republice. pro nekoho prilis, pro nekoho malo. jedna vec je jasna, i po takovy chvilce citime totalni vycerpani predevsim psychickyho puvodu :). ted v noci na letisti zpatky v malajsii jeste s odpornou chuti zazvoru na patre prihodim teda par zazitku do foroty.

tohle je nas letistni byt v KL, odkud ted pisu.

po pristani na letisti v tianjinu na nas cekalo velky prekvapeni, venkovni teplota o 15 stupnu niz, nez je pro nas posledni rok zvykem a destivy pocasi. tyhle prvky dokonale dotvarely depresivni tvar komunisticky zeme, a depresivne na nas prvni dny taky pusobila. do pekingu jsme se svezli vlakem a ja trochu vrtel hlavou nad nezvykle vysokou cenou listku... az do doby, nez jsem se za jizdy podival na svetelnou tabuli, ktera ukazovala 340km/h; takze muj, resp. nas prvni rychlovlak v zivote.

v podstate celou dobu pobytu jsme byli atrakci mistnich. prestoze jsme se pohybovali v oblastech, kde bych turisty ocekaval, prilis "bilych" jsme nepotkavali (vyjimkou budiz tak zprofanovana pamatka, jako je forbidden city, kam bych napodruhy nepachnul ani nahodou). nejvetsi problem (na kterej jsme se pripravovali predem) byla komunikace s mistnima. dorozumet se bez znalosti cinstiny je pro me nepochopitelnej orisek. anglicky samozrejme nemluvi nikdo (a tim myslim vubec, proste ani dobry den). ve vetsine hotelu, restauraci, stanic hromadny dopravy a vubec mistech, kde clovek potrebuje informace jsme tim padem byli uplne ztraceny. nefunguje prekvapive ani pantomima a „body language“ a jeste ted je mi tezko na hrudi, kdyz si vzpomenu komunikaci na poste, kde nam trvalo 40 minut, nez pochopili, ze chceme znamky na pohledy. kdo si blahove mysli, ze staci ukazat na zadni stranu pohledu na misto, kam patri znamka, at si to zkusi. ja si to teda na zacatku taky myslel :)

jidlo me prevapilo asi stejne, jako vsechny ostatni veci. cinska kuchyne pracuje samozrejme s uplne odlisnyma chutema a s evropskou „cinskou kuchyni“ nema spolecny ani zbla. stravovali jsme se klasicky ve vyvarovnach pro mistni a v poulicnich stancich, a prestoze pocet prijemnych a neprijemnych chutovych zazitku se plus minus shoduje, s dokonalou jistotou prichazeji i ranni bolestivy zazitky na one mistnosti (kde v cine obycejne chybi misa a z 90% jde najit najit jen turecky hajzliky. bez toaletniho papiru... ten cinani nepouzivaji). s vyberem je to tak trochu loterie, bud ukazete na cinsky znaky a doufate, ze to nebudou nakladany slepici paratky (mistni pochoutka, kterou jsme nedali) nebo hledat restauraci s obrazkama. a ani to nepomuze, protoze kdo muze sakra tusit, ze 屁股 znamena „osel“. nechutnal uplne spatne, ze jo... jen me trochu bolelo v zaludku, kdyz jsem zjistil, co jsem vlastne sezral. s jednou veci jsem si ale jistej, uz nikdy v zivote dobrovolne nepoziju nic, co obsahuje sebemensi mnozstvi zazvoru. proc by taky clovek mel konzumovat neco, co utoci na chutovy bunky jako koncentrovana kyselina sirova, probuh?!?!

na velkou cinskou zed jsme si vyjeli na vzdalenejsi neturistickou cast, ktera je asi 150km od pekingu a sli pesky z jinshanling do simatai. nejen, ze je tady nejmin lidi (defakto nikdo), ale podstatna vetsina trasy je tvorena jeste zachovalou puvodni zdi. cina se snazi opravovat zniceny casti a to opravdu vybiravym zpusobem - betonem, takze pokud nekdo vaha nad navstevou, mel by vyrazit, dokud z puvodni zdi jeste neco zbyva.

v cine jsme travili i prvni kveten, kterej je samozrejme velkou slavnosti a my uz se sbalenyma krosnama vyrazili do centra na tiananmen square, kde jsme ocekavali miliony lidi s mavatkama a rudyma satkama kolem krku. lidi byly sice tuny, ale nic zajimavyho se vcelku nedelo, takze netusim, co tam vlastne vsichni delali. kazdopadne uz byl cas vyrazit smerem do tianjin, kde jsme chteli travit posledni den a noc. tak zacala nejperverznejsi cast pobytu v cine. po prijezdu do mesta (linkovym busem, je treba se vyhnout vsemu, co je prizpusobeny pro turisty. "turista" je sprosty slovo, tak bacha na to) jsme totiz zjistili, ze vsechny hotely jsou plny kvuli zminenymu prvnimu maji a po trech hodinach chozeni v tmavych ulickach mesta a hledani mista k prenocovani (slovo „mála“, ktery znamena, ze maji plno, uz asi nikdy nezapomenu) jsme dorazili do cehosi , co vypadalo jako hotel. tim jsme si samozrejme nebyli jisty, protoze si nepamatujeme znak pro hotel. uvnitr nas vital vratny v pyzamu a vypadalo to, ze maji misto. ten nas nejdriv donutil, abysme se zuli, podepsal nam boty a pujcil pantofle. nasledovne jsme sli pres ohromnou mistnost s asi dvaceti luzkama, ktera vypadala jako ubytovna pro bezdomovce nebo marnice a dovedl nas do naseho pokoje. tak nejak jsem si vzdycky predstavoval pokoje v psychiatricky lecebne. po zabydleni jsem dole na „recepci“ predvedl sprchu (hrat pantomimu zivych veci je rozhodne lehci nez veci nezivych, jako sprcha a schody. schody hraju obzvlaste nerad a celej pobyt jsem se modlil, abych nemusel nikdy chtit napriklad kybl) a tri panove me dovedli do ohromny mistnosti, ktera opet vypadala jako umyvarna v lecebne a za jejich asistence a dohledu (vsech tri!!) jsem se svliknul, oni mi ulozili obleceni do skrinky a zamkli a ja si dal sprchu. potom me dovedli zpatky na pokoj, coz mi prislo divny jen poprvy. pokazdy, kdyz kdokoli z nas vylezl z pokoje, pribehnul nekdo a otviral nam dvere a v kuse nam neco cinsky vysvetloval (pomalu, abysme rozumneli – cinska specialita). jestli to byl hotel, nebo ubytovna pro bezdomovce, marnice nebo skryta kamera, to uz zustane navzdy zahadou. tak!

pak tady byla spousta dalsich veci, jako treba caj, co nas vysel na litr nebo zoo, kde pulka zvirat zejtra chcipne a druha pulka je vycpana... tak treba u toho bernadra ;)

cina je proste jina... ted nas ale ceka thajsko a asi i par zaslouzenych dni odpocinku na plazi. tak zatim caj

tady nejakej jpeg odpad pro otrle


















prvni maj







ubytovna pro zedniky



cywex



























tak a nejaky jejdlo pro rejzlu















zelvicky mnam











nefoti se aneta s holcickou, ale naopak. vsichni se s nami chteli fotit. autogramy az priste.















































klauny